
dnes je středa 8. 2. 2012, svátek má Milada
V jednom království žil svobodný mládenec jménem Jáchym. Bydlel stále u své paní mámy a neměl se zrovna dvakrát do ženění. To, že by byl chytrý a pracovitý se o něm zrovna říci nedalo.
Když se jednou takhle zase povaloval na peci, matka začala vést řeči: „Pacholku líná, kdybys raději místo toho nicnedělání nějakou tu robotu si našel, abys své stařičké matičce krejcárkem na živobytí přispěl!“ „Ale mámo“, odvětil Jáchym, „nač tolik naříkání? To přece není zapotřebí. Prací bych si jen mozoly nadělal, tak proč bych se do ní vrhal? Radši zůstanu tady na peci a nechci už slyšet žádné takové řeči!“ Matka se slzami a beznadějí v očích spřáhla ruce, před chalupu vyšla smutně, naposledy se ohlédla a neznámo kam odešla.
Uplynuly tři dny a tři noci, ale matka se stále nevracela. Jáchym by její nepřítomnost ani nezpozoroval, kdyby nezjistil, že do spíže nikdo zásoby jídla nedoplnil. Začal naříkat: „Já mám takový hlad a zde už není ani špetka sýra, ach jaká to je bída! Co já jen teď budu jíst, když tu není vůbec nic?“ Když ho žal nad nedostatkem jídla přešel, vykutálel se před chalupu a s marnou nadějí matku vyhlížel. Civěl tam jako vztyčený topol dva dny i možná déle a kdyby mu nezačalo tak ukrutně kručet v břiše, civěl by tam asi dnes ještě. Jeho hlad byl už tak velký, že se začal konejšit: „Ó, bříško moje kulaté, ty bys tak rádo jedlo, ale zásoby už tu nejsou ani pramalé, aspoň krůtí soustíčko by bodlo.“ Touha po jídle ale neustávala, ba naopak rostla. A tak se Jáchym poprvé v životě vydal do světa za prací.
Vysílený hladem a únavou druhého dne narazil v nedalekém městě na písaře. Ten naštěstí potřeboval pomocníka, a tak nenažrance i přes všechny pochybnosti přijal za svého učedníka. Jáchym se od něj začal rychle učit, nabýval stále nových vědomostí a postupem času přestával na jídlo tolik myslit. Po půl roce, když písař viděl, že mu síly už stářím nestačí, zavolal si učence a pravil mu zpříma do očí: „Milý Jáchyme, za dobu, co jsi u mne, nabyl jsi tolik vědomostí, že můžeš být písařem od této chvíle místo mne, a to bez jakýchkoliv pochybností.“ A jak pravil, tak učinil.
Jáchym se tedy stal městským písařem. Když jednou zase procházel úřední záznamy, strnul náhle jako smyslů zbavený. Klesl k zemi jako by ho někdo podťal, jako malé děcko se rozplakal. V srdci zármutek znovu četl inkoustem ten napsaný řádek: Neznámá žena byla v lese zuřivým vlkem usmrcena. Až teď si uvědomil, jak vzácného člověka vlastně ztratil. Chtěl na nejvyšší horu vystoupat a z plných plic do širého okolí hlásat: „Ach, matičko má jediná, která jste mě vždy tolik milovala, vraťte se prosím z onoho světa!“
Po tomto tragickém zjištění pověsil Jáchym písařinu na hřebík. Odebral se zpět do své chalupy, kde po pár dnech zemřel žalem, žízní a hlady. Matka, k níž našel city těsně před smrtí, záhy po jeho úmrtí se vrátila. Syna našla však již mrtvého, bez dechu, bez života sebemenšího.
Ponaučení
Když člověk překoná sám sebe a něčeho dosáhne, neměl by se vracet zpět, ale pokračovat v tom, co započal, i když mu život do cesty často staví nepříjemné překážky a nástrahy.
Noc co noc se mi o Tobě snívá,
cítím Tvé něžné hřejivé objetí,
jsi mi najednou tak moc blízká,
naplňuješ mé srdce pocitem štěstí.