Český básník Filip Hajn
dnes je čtvrtek 23. 2. 2012, svátek má Svatopluk
dnes je čtvrtek 23. 2. 2012, svátek má Svatopluk
1. kapitola: Ranní probuzení
Moře zjitra opět začalo bouřit, za jehož hlasu se vždy rád probouzím. Dnešní ráno ale do mých snů vstoupilo něco docela jiného, a to pronikavé ptačí štěbetání, které se ozývalo bez ustání, až jsem si začal říkat, zda vůbec někdy skončí. Nebyl to zrovna žádný slavík, jenž vám vesele švitoří za dob červánků nad chalupou, nýbrž jekot kukaček, zděděných po mém pradědu. Často si říkám, že je nemám k večeru natahovat, přesto na to téměř pokaždé zapomenu, a pak se nestačím divit, kdo mě to zase budí. Nu, když jsem se k útesu nově nastěhoval a místní listonoš, který za mnou dochází z vedlejšího městečka, mou maličkost ještě neznal, kolikrát tu byl i dříve, než kukačka stačila otevřít okenice. Nyní postarší Fred už ví, že neradno mi nosit noviny před devátou, avšak chvíli mu to trvalo, chlapíkovi.
Neviděli jste někdo Felixe? Proč se vůbec tak hloupě ptám? Nebýt jeho, žiju tu docela sám. Určitě se opět prohání po pláži, tulák jeden ušatý! Ale až ucítí kost, hned přiběhne. Kolik je vlastně hodin, když mě ten pták tuze časně vzbudil? Ach ne, teprve půl sedmé! I slunce ještě sní, zatímco hvězdy s přicházejícím dnem pomalu pohasínají. Co teď? Na psaní ještě není vidno a pošťák dorazí nejdříve za dvě hodiny. Půjdu se podívat po Felixovi, jelikož mnohdy, když mě kukačky časně vzbudí, pozorujeme pak společně východ slunce. Nevím, zda můj psík milý z toho něco má, avšak vždy spokojeně vrtí ocasem. Tedy jestli to není proto, že pak dostane první, ranní dlabanec.
Felixi, Felixi, kde se zase touláš, ty nedospavče? Á, tady jsi! Víš, co se tě pokaždé nahledám, ty tuláku? Hvězdám již toto ráno zvoní umíráček a nad mořem vyjde slunce, než bys oběhl celý útes. Miluju ta krásná svítání, která se člověku za celý život neomrzí, pokud má v sobě přinejmenším špetku romantické duše a jeho srdce není z kamene. To víš, že jsi můj miláček, ale oblizování si nech na jindy, jinak prošvihneš ten nádherný pohled a na další by sis musel počkat až do večera. Avšak jak Tě znám, zase to zapíchneš po šesté, sotva dojíš svůj večerní dlabanec. Pojď, Felixi, jdeme domů, vždyť musíš být celý ulítaný.
Již je docela světlo, a tedy bych se mohl dát do psaní, nežli mě od něho Fred vyruší. Mám rozepsánu jednu báseň, nad níž mi večer klesly oči únavou. Jen zrak už člověku neslouží tak dobře, jako ještě před pár lety, kdy byl mladší a ohebnější. Felixi, než se do oběda stočíš pod postelí, přines mi prosím brýle, ať na ta písmenka trochu vidím. Hodný, moc hodný a teď můžeš jít podřimovat. Hlavně neštěkej ze spaní, pokud se ti opět bude zdát o fence ze sousedního městečka, kam párkrát do týdne chodíme pro něco na zub.
„Dívko má rozmilá, kéž bys tu teď se mnou alespoň na chvíli byla.“ Tečka. Á, již přichází listonoš, zrovna když jsem dopsal poslední řádek své nové básně. Člověk si s ním avšak moc nepopovídá, jelikož je trochu zahořklý. „Dobrý den, Frede, neseš mi dnešní noviny? Děkuji a tady prosím vezmi jedno psaní pro slečnu Evu z městečka. Přeji hezký den!“ Co jsem říkal, ani holou větu neprohodil, bručoun jeden, a přitom je to bývalý češtinář, ale jinak dobrý člověk.
Vstávej, Felixi, musíme zajít něco koupit, jelikož tu nemáme už skoro nic a večer bys pak na mě nepřátelsky cenil ta svá žraločí zubiska. Nevrč, ty zlobidlo, vždyť jsi dobré dvě hodiny podřimoval. Třeba cestou potkáme tvou milovanou. No, jen se nedělej, však já vím, že za ní již nějaký ten čtvrtek či pátek pálíš. Kolikrát koukáš, jako bys do pěti neuměl štěknout, avšak nadbíhat psím slečnám, to ti jde náramně, viď? Upaluj, ale pouze na verandu, protože já tě opět nebudu hledat po všech rohatých. Ranní schovávaná mi věru stačila.
2. kapitola: Probuzení večerní
Jejda, to jsme toho zase přinesli, co? Ještě, že jsem tě vzal s sebou a pomohl jsi mi s tím nákladem. Za odměnu Tě nemine ta největší kost. Běda ti, jestli pak za chvilku přijdeš znova, jakmile Felixe začne honit mlsná. Dobrá, tak pac na to, ty moje zlato. Tady máš a papej hezky pomalu, ať si tu kůstku vychutnáš. Sám jsem už něco málo pojedl cestou, abychom to neměli příliš těžké, a tedy si půjdu zdřímnout. Až dobaštíš, můžeš se jít proběhnout, ale jen kolem útesu.
O pár hodin později...
To jsem tomu zase dal, téměř celé odpoledne prospal. Za chvíli se již setmí, zatímco Felix dávno spokojeně spí pod postelí. Hlavně, že se mi v pořádku vrátil z odpoledních toulek, kluk ušatý. Zdálo se mi to, nebo někdo opravdu klepal? Raději se půjdu podívat, byť s večerními přílivy se často otřásají mého domku základy.
„Ach, jsi to Ty, Evo?“
„Ano, můj milovaný, dostala jsem Tvé krásné psaní.“
Jen málo hvězd,
nechalo se tou nocí nést,
nést za luny třpytu,
v jejím kouzelném svitu.