Český básník Filip Hajn
dnes je středa 22. 2. 2012, svátek má Petr
dnes je středa 22. 2. 2012, svátek má Petr
Poslední červencový den jsme se setkali v útulné kavárničce Pod Zvoničkou, kam básník Filip Hajn za všedních podvečerů rád chodívá na šálek vlahého „té“. Přišel na minutu přesně, jelikož jak on sám říká, přesnost vždy patřila k výsadám králů. Během našeho rozhovoru působil uvolněným dojmem a nacházel se v dobrém rozmaru.
Úvodem bych Vám chtěl poděkovat, že jste nakonec svolil k našemu rozhovoru. Rozmýšlel jste se dlouho, zda poskytnout interview?
Přiznám se, že nabídku k rozhovoru jsem ani neočekával, jelikož toto je mé první interview, a tedy ji bez nějakého delšího rozmýšlení přijal.
Skutečně první?
Ano.
Odkud vlastně pocházíte?
Pocházím z malebné východočeské vísky, kde jsem během prvních květnových dnů roku čtyřiaosmdesátého, století dvacátého přišel na svět. Dle vyprávění své ctěné matky právě ve chvíli, kdy hodiny našeho kostelíka osmou ranní odbíjely.
Žijete tam stále?
Bohužel už ne. Ač nerad, musel jsem klid venkova vyměnit za ruch města. Rád se tam ale stále vracím, když mám tu možnost, jelikož ta místa mi připomínají dětství, první lásky a dobu sladkého dospívání.
Na co rád z dětství vzpomínáte?
Asi na první hubičku s „přesplotovou“ Pepičkou Hruškovou (smích) ... Ne, vážně – zřejmě na naši skromnou zahradu o výměře několika hektarů. Byly to krásné časy, kdy má, tehdy ještě nevinná dětská mysl jen tak plula rozpláclá pod jabloní a nad hlavou mi drozdi vesele prozpěvovali. Tu zahrádku vidím stále před očima, jako bych tam ležel včera. Bohužel dnes, stejně tak jako přilehlý rodný domek již patří někomu jinému.
Když dovolíte, mistře, pojďme nyní k Vaší tvorbě...
Jistě, ale nemusíte mi říkat mistře. Nemyslím si, že bych byl takového oslovení hoden, jelikož dosud jsem toho zase tolik nenapsal.
Řekl bych, že jste až příliš skromný. Jaké oslovení je Vám tedy blízké?
Postačí ku příkladu pane Hajne.
Dobrá tedy. Vzpomenete si ještě na svou první báseň, a proč jste ji tehdy napsal?
Ano, jmenovala se Hladina. Nebyla tak docela první, přesto ji považuji za svou prvotinu, jelikož předtím žádnou z mých básní nespatřily zraky veřejnosti, nepočítám-li člověka, jemuž byla určena. Důvod napsání Hladiny byl ten, že jsem tenkrát byl hluboce zasněn do jedné dívky, které jsem zmíněnou báseň poté věnoval.
Takže k psaní Vás zřejmě přivedla láska a něžné pohlaví, pokud se nemýlím? Kdy jste vlastně napsal Hladinu?
Začnu od konce. Hladinu jsem napsal před pěti lety, avšak na veřejnost se dostala až o dva roky později, přesněji v říjnu 2007, kdy jsem spustil své stránky. Jinak nemýlíte se, poněvadž k psaní mne přivedla skutečně láska, mnohdy i nešťastná, ale i ta často bývá součástí našeho života.
Dá se říci, pane Hajne, že píšete spíše v časech, kdy Vám není na světě úplně nejlépe?
To platilo zejména dříve. Řekl bych, že dnes už tomu tak příliš není, jelikož ve své pozdější tvorbě jsem se trochu odchýlil od srdečních témat a začal hledat nová, a to zejména ta, která se dotýkají sociální oblasti.
Máte na mysli kritiku současné společnosti či poměrů, ve kterých se často nachází?
V podstatě ano. Jsem člověk, který když si něco myslí, tak to prostě řekne a bez nějakých příkras. Jistě, najdou se i situace, kdy pravda může druhému ublížit, ale kdo za život neztratí všechen rozum, dokáže rozlišit, kdy je vhodné nechat si něco pro sebe. Rád nazývám věci a skutečnosti pravými jmény.
Postrádáte něco ve společnosti, nebo podle Vás něčeho v ní naopak přebývá?
Říká se: nejprve to špatné, pak sdělit to dobré, tedy začnu od negativ. Často se setkávám s falší, lží a přetvářkou, z čehož jsem znechucen. Ne, že bych se obklopoval takovými lidmi, kteří ukrývají své tváře za nějakými maskami, ale i když kolem sebe máte ty, jež ještě jako jedni z mála jsou sami sebou, těm druhým se stejně nevyhnete. Jak zněla prosím první část Vaší otázky?
Co, pane Hajne, postrádáte v dnešním světě?
Postrádám na první pohled zcela prostou věc, která dříve lidem nebyla cizí, ale takřka vlastní, a to upřímnost. Jako by lidé často již neuměli či nechtěli být sami sebou. Ale to jednotlivec asi nezmění, přesto věřím, že ve společnosti se časem něco zlomí a situace se opět k lepšímu obrátí.
V mnoha věcech s Vámi souhlasím, avšak mám tak trochu pocit, zdali nejste až příliš pesimistický?
Neřekl bych, že pesimismus a kritika jsou synonyma. Snažím se život brát takový, jaký je, tedy realisticky, se všemi jeho klady a zápory. Nutno však přiznat, že syrová realita může být pro člověka někdy natolik krutá, že občas má potřebu si ji trochu idealizovat, aby neskončil v blázinci. Tedy ani realista se mnohdy neobejde bez špetky optimismu.
Vraťme se k Vaší tvorbě...
Zajisté.
Co Vás přivedlo k rozhodnutí začít publikovat své texty veřejně?
Důvod je vcelku prostý, a to, že jsem již nechtěl psát jen pro jednotlivce v případě adresných básní, nebo do šuplíku, šlo-li o další texty.
Na závěr mi dovolte, prosím, jednu osobnější otázku. Jste věřící člověk?
Nejsem zcela přesvědčen o existenci či neexistenci Boha, přesto víra, ať již si člověk pod ní představí cokoliv, je mi bližší než ateistická řeka. Nacházím se tedy na jakémsi rozcestí, kdy má mysl ještě nedošla k rozhodnutí, jakou cestou se vydat. V každém případě se celý život spoléhám především sám na sebe, jelikož pomoc druhých nemusí být vždy zcela nezištná.
Děkuji Vám za rozhovor, pane Hajne.
Bílé vločky padají,
do mých myšlenek se vkrádají,
za svitu prosincových hvězd,
pod nimiž vine se jedna z cest.