
dnes je středa 8. 2. 2012, svátek má Milada
B: básník, tedy mistr
T: tazatel, tedy žurnalista Hektor
K: komorník
T: Dobrý den...
B: A ven!
T: To bylo snad na mne?
B: Kdepak, jemine.
To patřilo komorníku,
těm jeho opět nastraženým ušiskům!
T: Už jsem se lekl...
B: Komorníče, co kdybys raději něco upekl?
K: Upekl?
B: Jak jsem řekl.
K: A co si, pane, Váš jazýček ráčí?
B: Inu, zatop třeba pod jehněčím.
Zmiz už!
K: Jak pán poroučí.
Již jsem huš.
B: Tak co Vás ke mně přivádí, doktore?
T: Nejsem lékař, ale říkejte mi, prosím, Hektore.
B: Doktor, nebo Hektor - to není důležité,
zajímá mne však, co tu tedy pohledáváte?
T: Mistře, rád bych navázal na náš poslední rozhovor.
B: Již si vzpomínám, Vy jste ten redaktor!
T: Zajisté, pohotová tužka zvaná Hektor.
Zatím však pouze řadový žurnalista.
B: Ach, další kariérista.
T: Pojďme k první otázce...
B: Dobře, nebude-li o lásce...
T: Mistře, nad čím jste rozjímal při své poslední procházce?
B: Bylo to velmi zvláštní,
poslední mé špacírování.
Rozjímal jsem nad jednou vílou,
ženou krásnou a tuze milou.
T: A kam nakonec došla Vaše hluboká mysl?
B: Sám již nevím, zda našla nějaký smysl.
Avšak když jsem se opět na pevné půdě ocitnul,
hezký to pohled mne minul...
T: S dovolením, mistře, komu ten pohled patřil?
B: Tomu byste, Hektore, nevěřil,
ale kouzelné oči té dívky jsem spatřil!
T: Oné víly,
jež krátce předtím tančila ve Vaší mysli?
Nebyl to snad jen sen?
B: Kdepak sen,
byl krásný slunný zimní den.
K: Jehněčí již je hotové, pane.
Mohu začít servírovat?
B: Jistěže, komorníče, ale nečekejte žádné spropitné.
Přítomný pan Hektor dnes bude se mnou hodovat.
Lásko má, podívej,
hvězdy tančí na hladině,
bez ostychu a ladně,
úžasný to rej.